Češi a Němci, dva národy, které jsou si souzeny. Tisíc let žijí vedle sebe, v časech dobrých i zlých.
Pro Čechy je přitom soužití s Němci ve Střední Evropě v průběhu historie jednoznačně obohacující – a to ekonomicky i kulturně. Přes území, kde lidé hovoří německy, přicházely do českých zemí opakovaně vyspělé vlivy ze Západní Evropy, které pozvedaly naše místní poměry – hospodářské, politické i duchovní – na vyšší stupeň.
Vzpomínám na svého moravského dědečka Josefa Holíka, který byl prvorepublikovým venkovským lidoveckým funkcionářem – a za 2.světové války byl vězněn nacisty v brněnských Kounicových kolejích.
I po takové zkušenosti jasně rozlišoval mezi skutečnými nacistickými zločinci na straně jedné – a velkou většinou ostatních Němců a Rakušanů, mezi nimiž byli i vyslovení odpůrci Hitlerova režimu, na straně druhé.
Po celý život si uchoval pozitivní vztah, úctu a lásku k německojazyčné literatuře a kultuře, k velikánům ducha – spisovatelům a básníkům, ale také teologům a filosofům píšícím německy.
Dodnes mám doma ,,knížky“ – brožurky s ručně přepisovanými texty svého dědečka. Byl to vlastně ,,samizdat“ v prvních letech komunistického režimu v době, kdy se toto slovo, myslím, ještě běžně nepoužívalo.
Překládal rád zejména Romana Guardiniho, významného německého katolického teologa a vynikajícího, nadaného popularizátora křesťanství pro moderního člověka v době kolem 2.světové války – profesora mnichovské univerzity s italskými rodovými kořeny.
Němci zažili zhruba před 75 lety velmi temné období Hitlerovy diktatury. Dnešní, současná německá společnost je naopak i v celosvětovém srovnání opravdu vzorně fungující demokracií. Němci se po 2.světové válce dokázali postupně dalekosáhle a do hloubky vyrovnat s vlastní nemalou historickou zátěží.
Velice podrobný výklad o okolnostech nástupu Hitlerovy diktatury v letech parlamentní demokracie meziválečné Výmarské republiky je obligatorní, povinnou součástí výuky dějepisu v nejvyšších ročnících gymnázií v celém Německu. Součástí přípravy německých studentů k maturitě bývá pravidelně návštěva některého z někdejších nacistických koncentračních táborů spojená s podrobným vysvětlením toho, co se tam kdysi odehrávalo.
V naší současnosti, kdy je hmatatelně cítit znejistění v transatlantických vztazích, ve spojenectví demokratické části Evropy a Spojených států amerických – se těsná spolupráce a pevné spojenectví s politicky vyspělým, demokratickým Německem stávají pro nás zcela klíčovými – a v nějaké budoucí krizové situaci mohou být pro náš národ i potřebnou a nutnou záštitou a kotvou.
Zdá se, že nastává hodina, kdy bude pro nás třeba se jasně vyjádřit a rozhodnout – tváří v tvář imperialistickým ambicím Ruska a Číny, tváří v tvář nemalému znejistění, které vnáší do transatlantického vztahu americká Trumpova vláda – ohledně příštího užšího spojenectví a spolupráce s demokratickým Německem našich dnů.
V tomto kontextu také vnímám nastávající návštěvu Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana na letošním Sudetendeutscher Tag v jihoněmeckém Augšpurku. Návštěva křesťanskodemokratických, lidoveckých ministrů v Bavorsku bude nejenom dalším projevem dobré vůle a potřebným gestem vzájemného usmíření, ohlédnutím za 70 a více let starou historií – ale především významným aktem mezinárodně-politické prozíravosti pro naši současnost, a také bližší i vzdálenější budoucnost.
Je to služba našim dětem a vnukům, aby mohli v příštích desetiletích po boku demokratické velmoci – sousedního Německa, žít i v tomto složitém a neklidném světě v poměrné stabilitě a prosperitě.
Cesta lidoveckých politiků na ,,Sudetendeutscher Tag“ je tak také příkladem v dobrém slova smyslu nepopulistické politiky – která chce hojit historická zranění z minulosti – ale především pak odvážně staví pevný základ pro dobrou a oboustranně prospěšnou budoucí spolupráci obou národů, které jsou si souzeny – Čechů a Němců.